O víkendu přetrvávalo pěkné počasí. V neděli odpoledne jsme si zajeli do Bystrce na procházku podél Svratky. Bylo teplo, ale vál chladivý větřík, což procházku zpříjemnilo. V pondělí bylo již zataženo, občas sprchlo, ale takové počasí mám rád a cítím se lépe, záda i nohy nebolí. Byli jsme opět na procházce, odpoledne se stavil bývalý spolupracovník z nakladatelství na kus řeči. Je už pár let bez práce, snad mu konečně svitne naděje.
Ve úterý odpoledne mě čekalo setkání se spolužáky ze střední školy. Absolvoval jsem SVVŠ Brno, Opuštěná, maturoval jsem v památném roce 1968. Původně jsme přijímací zkoušky skládali na Táborské, ale tam byla zrovna škola zrušena, takže nás dali na Opuštěnou. Ve třídě jsme byli jen čtyři kluci, dívky měly mnohonásobnou přesilu. Chtěl jsem studovat španělštinu, kterou jsem se učil už předtím, ale obor jako naschvál neotevřeli. Vzal jsem zavděk francouzštinou. Učil jsem se průměrně, do tří let studia bylo naskládáno přiliš mnoho učiva. Vynikal jsem v dějepisu, naopak matematika a ruština, každý předmět z jiného důvodu, mi nešly. V roce 1968 se z ruštiny nemuselo maturovat, byl jsem jediný žák na škole, který toho využil, zkoušku jsem složil z francouzštiny. Opuštěná byla tehdy zcela klidná ulice, téměř bez života. V místech, kde je dnes autobusové nádraží, byl zčásti parčík, kam jsme se uchylovali do zákoutí na cigaretu, i prostě jen tak... Dnes se v budově nachází Městský úřad Šlapanice. Se spolužáky jsem dávno ztratil kontakt, nanejvýš jsem občas někoho zahlédl ve městě. Třeba Marcelka prodávala v knihkupectví na náměstí Svobody. S ní jsem jednou seděl při písemce. Najednou si povytáhla sukni, pod černými punčochami měla zasunuty taháky. Nevěděl jsem, kam se dívat dřív. Nebo Evička, ta chodila do zpěvu a uplatnila se později v operetním sboru. Bylo bych jich na vzpomínání více, prostě holky z naší školky. Před několika lety jsem v jakémsi hnutí mysli založil třídu v příslušném oddílu na seznam.cz. To byl počátek, který vedl až k nynějšímu setkání. Jako místo jsem navrhl Rytířskou krčmu na Lidické ulici a objednal jsem tam stůl. Sešli jsme se pouze tři ze čtyř - jedna se omluvila kvůli dovolené. Proti mě seděl Petr Dvořák a Jarka Němcová, kterou jsem si ovšem pamatoval pod dívčím jménem Turýnová, snad je to správně. Pěkně jsme si popovídali, minulost se náhle rozprostírala před očima. Snad to nebylo naposled.
Žádné komentáře:
Okomentovat