Dementia triumphans

Jako obvykle pročítám zprávy a blogy na internetu. Nevycházím z údivu. Snad každý má potřebu vyjádřit se k úmrtí soukromého důchodce V. Havla. V Hradci Králové chtějí přejmenovat náměstí po nebožtíkovi. V Praze zase jistý klan pléduje pro přejmenování ruzyňského letiště po V. Havlovi. Tetička socioložka J. Šiklová stejně jako zodpovědný pan premiér P. Nečas tvrdí, že Havel má být řazen co do významu a poct vedle TGM. Vláda vyhlašuje třídenní smutek. Ruší se společenské události a kulturní pořady. Jsou vystavovány kondolenční listiny, které lidé mohou chodit podpisovat. Lidé hromadně, stádně zapalují na náměstích svíčky. Proč? Je to směšné a hloupé a nechápu, proč takto všichni blbnou. Asi je to nějaká lidská potřeba, kterou mohou objasnit spíš psychologové a sociologové, pokud ovšem sami jsou nad věcí. Když se reportéři ptají nějakého občana, čeho si váží na odkazu V. Havla, zazní jen velmi stručné prázdné a nicotné fráze. Kde nic není, ani čert nebere. Pamatuji si, že když kdysi zemřel sovětský vůdce L. Brežněv, chodila po pracovišti sekretářka a předkládala list papíru k podpisu, měl se stát součástí kondolenčních listin. Bylo to také pěkně stupidní. Odmítl jsem to tehdy podepsat, podívala se na mě s úžasem, ale nic se nestalo. Dříve jsem si myslil, že většina lidí jsou kariéristé, kteří melou to svoje poplatné době, aby se prosadili, aby na sebe upozornili. Ono to asi nebude tak jednoznačné. Lidé jsou namnoze jednodušší. Papouškují to, co momentálně platí, rádi se poslouchají a nabývají ve vlastních očích důležitosti. Dříve nebyl internet, uplatňovalo se to na schůzích, školeních, při aktualitách na pracovištích... a někteří lidé tam rádi a poplatně době hovořili. Prázdné dušičky. Dnes jich je také plno, lidé jsou pořád stejní. Sice mně nikdo nenutí nic k podpisu, ale všechny sdělovací prostředky slaví přímo havlovské orgie, lidé mladičcí i staří melou nesmysly a nezbývá než čekat, až to konečně vyšumí. O tom jsem přesvědčen, po nějaké době prostě zesnulý zmizí ze zorného pole veřejnosti.