A nyní jak jsem se dostal do vyškovské nemocnice. Manželka má v osobním vlastnictví velký byt v Ivanovicích na Hané. Já mám právně zaručeno bydlení do smrti, podílel jsem se výrazně na financování tohoto bytu. Já mám ještě v nájmu u města Brna garsonieru na Francouzské ulici s původně předplaceným nájmem na dvacet let. Mám zde i trvalý pobyt, v občanském průkazu potrzený.
V Ivanovicích rád pobývám a tak se stalo, že mě tam chytly problémy. Stalo se tak v druhé polovině července 2018. Taková zácpa, že se zastavilo močení. Manželka se mnou jela autobusem do Brna, zde mi na urologii Žlutého kopce nasadili příslušný vývod moči do sáčků. Vrátili jsme se do Ivanovic. Já si na nic z toho vůbec nepamatuji. Doma mě chytl další hrozný záchvat. Manželka volala 155, byla poučena, že nyní patříme do Vyškova. Přijela sanitka a dovezla mě večer na příjem pacientů zdejší nemocnice. Čekal jsem čtyři hodiny, než mě o půlnoci nějakým zůsobem ošetřili, asi zavodnili a uložili na lůžko. Na nic z toho si nepamatuji. Až po probuzení ráno. Byl jsem pokálený. Sestra přišla, vyměnila nějaké textilie, aby nebylo nic vidět, zíral jsem v úžasu na to. Potřeboval jsem se umýt v koupelně a lehnout do čistého. Kdepak, nikdo se mi více nevěnoval. Během dne jsem vyslovil žádost o propuštění, že se raději přemístím do Brna, kam patřím a kde požádám o pomoc. Opakoval jsem svou žádost večer. Podotýkám, že bylo velmi pracné někoho získat pro rozhovor. Sestra byly nevlídné, nevšímaly si mne, nebo mě okřikly. Konečně jsem mohl s někým promluvit. „To byste musel podepsat revers!“ Souhlasil jsem, ale žádné další návrhy neslyšel. V zoufalství jsem navrhl zavolat policistu a sepsat potokol o propuštění. Sestra odběhla. Nic se nedělo, najednou do místnosti vběhli dva silní zdravotníci, popadli mě a vlekli k posteli. Tam mě přivázali, nemohl jsem se hnout. Kolem postele byly dvě ohrady. Zůstal jsem tak spoutaný do rána. Jako nějaký kriminálník. Zůstal jsem v rezignaci a čekal, co se bude dít. V paměti mě některé prvky zůstaly pevně zakotveny bez ohledu na všechny potíže s pamětí a orientací. Žádal jsem stále a dokola, pokud bylo koho, o trochu převařené vody ráno do PEG. Ale oni byli zjevně chytřejší. Donesli stříkačku a asi dva litry horké vody někdy v poledne. Já vím, že je nutné čistit PEG ráno před jídlem. Když konečně voda vystydla, ony mě chytly, bez ohledu na moje výhrady. Naštěstí jsem jedl jen nepatrně. A provedly prostřik PEG. I se vzduchem, který se ve stříkačce v nějaké míře nahromadí a já ho vždy vynechám. Měl jsem zlost, ale zdržel jsem se. Více jsem prostřik neprovedl, pořád stejná voda mě nelákala, ani jsem se necítil k ovládání zařízení. Bože, snad se odsud dostanu co nejdřív! Další věc souvisela s hygienou. Trpěl jsem zažívací poruchou, nikoliv průjmem, jak ho běžná veřejnost občas zažije, ale prostě uvolněný konečník, snad v důsledku poškozených nervů v místě, jímž stále pronikaly tekuté fekálie do speciálního oblečení pro tento účel. Pamatuji si, že ráno přišly sestry, vyměnily horní ušpiněné textilie, asi aby nic nebylo vidět. A to bylo vše. Žádná výměna všeho znečištěného a výzva jděte do koupelny se osprchovat. To se dělo i během dne. Jeden den nepřišly k výměně ani večer! Ráno jsem se probudil, celé dlaně umazané od zaschlé fekálie, rovněž madla umazaná... Kdy ráno přišly, kroutily nade mnou hlavou! Umyly mi ruce a to nejhorší, vyměnily zase jen něco a hurá jinam. Poslední dva dny ve fekáliích mě způsobily mučivé bolesti v konečníku asi každých pět minut. Svíjel jsem se v bolestech, jednu ruku uvázanou k ohradě postele. Děkuji pěkně za takovou péči. Ještě že za mnou přišla manželka koupila protřebné papírové oděvy, sama mě vše vyměnila. Dostal jsem se i někdy později z postele, ve sprše jsem byl jen jednou! Ale více mám v paměti postel obehnanou z obou stran ohradou a levou ruku přivázanou, v takovém zařízení připadá čas nekonečný.– Slyšel jsem zprostředkovaně, že jsem musel být fixován kvůli tendenci vytrhávat zařízení. Účelová lež! Nebyl jsem nikdy agresivní ani slovně, nic jsem neohrožoval, nevytrhával, naopak jsem měl zvýšený zájem co s PEG. A čemu nerozumím toho se neodvažuji dotknout. – Konečně pátý den pobytu se při vizitě šéflékař zmínil, že budu dnes propuštěn, že k nim vlastně ani nepatřím. Přijal jsem to s uspokojením jako hotovou věc. Ale odpoledne se nic nedělo a nakonec mi bylo sděleno, že mě další den někdo vyšetří. V duchu jsem zuřil. Namítl jsem že při vizitě mi bylo slíbeno propuštění, že přijde manželka, která mě odvede, že se mohu nechat ošetřit v Brně... Posléze ustoupili oni. Sepsali propouštěcí zprávu a manželka si mě mohla odvést. Odešel jsem bez pozdravu. Před nemocnicí jsme se usadili na lavičce, manželka zavolala taxi a objednala cestu do Brna. Dostavil jsem se druhý den do Masarykova onkologického ústavu na urologii ke kontrole vývodu moči. Kromě toho – můj ošetřující lékař byl na dovolené, druhá lékařka mě vlídně vyslechla, co mám za potíže a odeslala mě k praktickému lékaři. Tam jsme stejně měli naplánovanou cestu. Tento první den po cestě taxi byl pro mne dost hrozný. Nic jsem nepoznával, ani cestu a vlastní byt, ordinaci praktického lékaře, cestu tramvají, jednostlivá místa dříve běžně navštěvovaná, prostě naprostá zmatenost. Podotýkám však, že dále mi bylo mnohem lépe, tekutý průjem zmizel a psychika se zlepšila. Nebudu už dále popisovat svůj stav. Šlo mi hlavně o jednotlivé nemocnice, zvláště pak o tu poslední, která se mi jeví jako odstrašující příklad.
