Sbohem a šáteček, Chvalkovice!

Ve středu jsme se s Evou dočkali návštěvy milých přátel Jožky a Lidušky. Nějakou dobu trvalo, než jsme shodli na termínu. Konečně jsme mohli spolu posedět a pěkně si popovídat. 

V pátek jsem v šel přes Spolkovou ulici a hned na počátku jsem spatřil na domě oznámení stavební firmy o zahájení prací. Na tom by nic zvláštního nebylo, ovšem ten dům býval typický dům hrůzy. Vždy jsem se mu obloukem vyhýbal. Cikáni ho zcela zdevastovali, nyní jsou někam odstěhovaní a začne rekonstrukce. Pokud se vrátí v plné sestavě, mají zase pár let co ničit. No, snad mají na radnici dost rozumu, těžko říct. Uvidíme, koho tam nastěhují.

V sobotu jsme s Evou jeli vlakem do Chvalkovic na Hané. Připravujeme urychlené odstěhování její maminky z pensionu pro seniory. Metody tamějšího vedení mi připadají spíš mafiánské než charitativní. Jen se utvrzuji v poznání, že lidé, kteří se ohánějí křížem a oltářem, bývají pěkní pokrytci. Cesta byla celkem příjemná, vlaky nebyly přeplněné, počasí mírnější. V pensionu jsem užasl nad místností, do které Evinu maminku přestěhovali z původního pěkného bytu. Tmavá komůrka s malým okénkem u stropu. Pečovatelka nás zahlédla a požádala nás o podpisy nových dokumentů. Zběžně jsem je pročetl a podivil se nehorázným požadavkům. Nic se nepodepisovalo. Mamince jsme sdělili, že se vrátí do Brna. Měla velkou radost.

Zase mrzne

V noci na neděli jsem se vzbudil. O půl čtvrté ráno jsem slyšel ze sousedního bytu hlučné opilecké žvanění a hulákání, do toho zvuk televize. S různými modifikacemi včetně skřeků znamenajících pokus o karaoke to plynulo do rozednění. Nepotěšilo mě to, avšak nestalo se to poprvé a beru to tak, že jsou občas „radosti‟ nájemního bydlení.

Na počátku ulice Milady Horákové (čili původní Franz-Josef Strasse) se začalo s demolicí rohového domu. Byl již delší dobu opuštěný a chátral. Místo je to lukrativní a velké, snad tam postaví něco k světu. Zatím vidíme jen oblaka prachu a ruiny, už v pondělí z domu zbyla jen hromada cihel a stavebního odpadu.

O víkendu začalo mrznout, v pondělí vypadalo sice sluníčko přes okno nadějně, ale bylo to jen zdání. Eva jela vlakem do Chvalkovic a už odjezd byl utrpením. Cestující museli v mraze na nekrytém nástupišti vyhlížet opožděný rychlík, čas zpoždění se stále upřesňoval a měnil. 

Stromy postupně mizí

Ve středu jsem s překvapením po cestě spatřil pracovníky městské firmy, jak ořezávají jeden ze stromů na Francouzské ulici. Zprvu jsem myslel, že bylo třeba odstranit nějaké větve, ale když se pustili i do kmenu, bylo vše jasné – kácení. Padly tomu za oběť dva stromy. Za celou dobu, co zde bydlím, pozoruji, jak postupně mizí jeden za druhým. Zbylo jich už pouhých pět a myslím, že i ty to mají spočítané. Jsou staré, klima na rušné ulici jim nesvědčí, parkování na chodníku má také přednost. Řidiči mají vyhrazenou jednu stranu ulice, ale ta jim už nestačí. Na jaře na těchto stromech vždy raší zeleň. Jak dlouho ještě se z ní asi můžeme těšit?

V pátek jsem pozoroval dvě sličné městské policistky, jak kontrolují auta zaparkovaná na chodníku na Merhautově ulici. Bylo k pobavení, že jakmile se začaly věnovat nějakému autu, za chvilku vyběhl z domu řidič a pak u dalšího řidička a mávajíce rukama vysvětlovali, že oni nic, že hned pojedou. Jak uspěli, jsem nepoznal, ale asi ne, policistky vše důkladně fotografovaly kvůli dokumentaci včetně čísel domů, před nimiž se to událo. Mohly by takto zavítat i na Francouzskou, tam rovněž řidičům nestačí povolené místo k parkování na jedné straně. Pokud je to chvilka, lze to chápat, ale nezřídka tam stojí hodiny.

Ztracený iPodTouch nalezen

Je to dva roky, co Eva cestovala veřejnou dopravou a přišla tam o kabelku. Nenechavec samozřejmě nic nevrátil. V kabelce byl nový iPodTouch a nové brýle v ceně 20 000 Kč, dále obyčejný mobilní telefon, peněženka a další drobnosti. Ztrátu jsme oželeli. Asi před týdnem jsem měl telefonát z policie. Strážmistr ohlásil nález iPodu při kontrole zastaváren. Ve čtvrtek volala policie znovu, můžeme si prý pro iPod přijít na služebnu do Králova Pole. V pátek dopoledne za mírně deštivého počasí jsme se dostavili na policejní stanici, identifikovali jsme iPod, bohužel už s dost poškrábaným povrchem. Mysleli jsme, že nám ho vydají, ale prý směnárník může podat odvolání a mohl by i úspět. Nevěřil jsem svým uším. Policejně ověřeno podle registračního čísla, že je to naše, přesto směnárník prodávající kradené zboží může uspět. Nicméně prý protože nejde o věc velké hodnoty, tak se dá čekat, že to rozporovat nebude. Snad do 14 dní či do měsíce se dozvíme více. Tak nějak nás utěšoval policista. I když iPod zatím nevrátili, z nálezu máme radost, už jsme s tím opravdu nepočítali. 

V pátek mi přišla práce na doma. Dělám to tak už asi deset let. Je to jen příležitostná záležitost, ale právě proto, že s ní mám delší zkušenost, považuji ji za ideální řešení. Škoda že zaměstnavatelé se tolik bojí a nevěří lidem. Vše lze upravit tak, aby to bylo funkční. V pátek mi například zavolal odesílatel, že práci potřebuje zpět v pondělí. Ujistil jsem ho obratem, že s tím pohnu a v pondělí to bude. Pracuji ve vymezeném čase, ale kdy se mi to hodí a podle toho, jak se cítím. Prostě žádné cestování někam do firmy, dodržování nějakých nesmyslných časů, stresování v dopravě, „radosti“ se šéfy a kolegy.... Místo toho pohoda doma a práce nejlevnějším způsobem provedená. Žádné extra pracoviště, nájem, jeho vybavení atd. Samozřejmě nejde to u všeho a vím, že to má i další aspekty, ale jistě by to šlo vyřešit formou zvláštního pracovního poměru či dohody o práci. Pro firmy je to levnější, pro zaměstnance lepší. Určitě by se vyplatilo to více využívat.

Modrá obloha

Pondělní počasí překonalo očekávání. Obloha modrá, sluníčko, vlahý větřík... Docela příjemně. Lidé chodili namnoze docela nalehko nebo se svršky přes ruku. S Evou jsem byl již na vycházce, nemoc povolila, i když venku nemohla setrvat příliš dlouho. Po sněhu ani památky, a protože vegetace je bez listí, je všude na volnějších prostranstvích vidět spousty odhozených odpadků, které jinak v létě listí a v zimě sníh milosrdně zahaluje. S tím by město mělo něco udělat.

V úterý bylo opět celkem příjemné počasí. Eva už mohla cestovat, vypravila se za maminkou do Chvalkovic. Já jsem něco nakupoval a ve zmatku ve městě u hlavního nádraží jsem si vzpomněl také na chvalkovskou idylku. Tam byl opravdu klid, ticho, čistý vzduch, krásné projížďky na kole. To mi zde chybí. Nicméně vše má svůj líc i rub, to si samozřejmě také připomínám.

Ve středu brzy dopoledne po domě bloudili nějací lidé. Setkal jsem se s nimi u vchodu. Starší pán se otázal, zda zde bydlím a potom, jak jsme spokojeni s úklidem. Odvětil jsem, že spokojený nejsem. Dále jsem to nerozváděl, hovořili totiž přes domovní telefon s jinými. Jen bych k tématu dodal, že už asi 14 dní jsem si nevšiml, že by někdo uklízel. Z této návštěvy usuzuji na možnost změny, snad k lepšímu.

O situaci v naší zemi si žádné iluse nechovám, a to od samého počátku. Nejsem ani mrzutý pesimista či lítostivý pamětník starých časů, jen se dívám kolem a snažím se přemýšlet. Internet se mi k lecčemu vždy hodí. Tak i zde jsem našel odkaz na stránku, kde je to pěkně shrnuto. Bylo to uvedeno údajným citátem z díla Honoré de Balzaca: „Buďte si jisti, že za každým velkým majetkem je zločin." Stránka je zde: Kupon.

Do kontejneru opatrně!

Ve čtvrtek se konečně oteplilo, ne že by byla nějaká pohoda, ale bylo to patrné. Byl jsem na schůzce monarchistů v restauraci L.A.G a zasmál jsem se, když známý s notebookem byl napomenut obsluhou, že laptopy ani mobily do této stylové restaurace nepatří. Pokyn prý dal sám šéf. Nicméně nic se nestalo, laptop zůstal na stole. Snad si nepředstavují, že i telefon nechám vypnutý v kapse. 

Odpoledne jsem šel Hvězdovou ulicí a za mnou uháněli dva cikáni se starými kočárky naplněnými železným šrotem. Slyšel jsem, jak volají, že charita by měla pomoci chudým lidem a též sociálka. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že volání patřilo mně. Mladí cikáni, kteří by měli někde pracovat, mířili do sběrny odpadu, kterou v téže ulici provozují jejich soukmenovci. Odsekl jsem jim, že přece sociální dávky berou víc než dost. Oni se ohradili, že prý ne. O další nesmyslný rozhovor jsem neměl zájem. 

Na konci týdne vytrvalo stejné příznivější počasí, z trochy nového sněhu byla v pátek dopoledne břečka, odpoledne už zmizel z chodníků. Na okraji města poletovala hejna havranů, rád je pozoruji, jejich velké zobany a mrzuté či jaksi zlověstné krákání se mi vždy, když je zahlédnu, jeví jako pozoruhodné. Hejna usazená na větvích stromů tvoří často skvělé sestavy. Evu bohužel sklátila chřipka, nezbývá než zatím chodit po venku sám.

Dnešní doba je pro mnohé lidi z hlediska pouhé základní obživy těžká. Často se setkávám s na pohled takovými lidmi, někdy požadují peníze či cigarety. Lze je odlišit od dost častých totéž loudících povalečů. V sobotu jsem na Francouzské viděl staršího, oblečením i celkovým vzhledem ošuntělého muže. Prozkoumával kontejnery. Jak se tak do jednoho se zájmem nakláněl, ztratil rovnováhu, nohama třepetal nad zemí a moc nechybělo, aby přepadl dovnitř. Bylo to smutné i směšné zároveň.

Sedlčanský Pepa už mě neláká

Ani počátek týdne nepřinesl teplejší počasí, naopak v pondělí pořádně mrzlo. Měli jsme dost pochůzek a pocítili jsme to víc než dost. Lidé se choulí do bund a kabátů před chladem. Mimo jiné jsme zašli do nemocnice Delta u Lužánek. Kdysi mě tam měli v péči při úraze. Nyní tam Eva šla jen na rentgen. Uvnitř to nevypadalo nejlépe, ale z oddělení rentgenu se Eva vrátila překvapená. Prý je to tam nové a krásně vybavené. Zřejmě celou tuto soukromou nemocnici čeká rekonstrukce. Snad prý tam v jedné části má být léčebna dlouhodobě nemocných, ve druhé vlastní nemocnice.

Opravdu se nestačím divit, co se nezřídka dočtu při procházení webů. Je to víc než smutné, jak náš stát hospodaří:Sedlčanský Pepa z Polska 

Ve středu dopoledne jsem šel po naší ulici. Přede mnou šla paní, která se rozhlížela, jako by po něčem pátrala. Tu se proti ní objevila skupina cikánů. Paní zřejmě v domnění, že jsou to zdejší domorodci, hlavní obyvatelstvo těchto končin, obrátila se na ně s dotazem na geodetickou kancelář. Cikáni překvapeně a hloupě zírali a nedokázali odpovědět, asi jim to znělo jako čínština. Rozešli se tedy. Stará cikánka ve skupině se pak zasmála a zavýskla si: „Joj, gadžo.“ Po chvíli si paní povšimla mě a zeptala se mě. – Cikánů bych se na nic neptal, těm je opravdu lépe se vyhnout, ignorovat je. Paní jsem poradil, nicméně z kanceláře zbyla nejspíš jen zrezivělá tabule. Sídlo má firma Hloušek už jinde.