Ve středu jsme si vyjeli vlakem do Moravského Krumlova a pak ještě autobusem do nedaleké vesnice Vémyslic. Nikdy jsem o ní dosud neslyšel. Počasí nám vyšlo, v Brně sice chladno, na venkově na jihu tepleji. Vémyslice jsou pěkná velká vesnice s dlážděnými chodníky, nepřehlédnutelnou radnicí a dvěma kostely. V poledne jsme se uchýlili do místního hotelu na občerstvení. Také příjemné místo. Domů jsme se vrátili brzy odpoledne.
V internetových diskusích kolem reformy vysokých škol se projevují vášně, většinou hrubší, s menší informační cenou. Ovšem dosvědčuje to aktuálnost tématu. Také mě to zajímá. V nějaké čistě teoretické rovině jsem pro studium zdarma pro všechny, kteří prokážou své kvality. Taková ideální situace však v praxi není. Ty reformy jsou vlastně logickým vyústěním dnešního uspořádání společnosti. Můžeme si zazpívat jako kdysi: „Teď když máme, co jsme chtěli...“ Studoval jsem před léty. Tehdy bylo vysokých škol málo, zájemci o humanitní, právnické a lékařské obory přesahovali mnohonásobně kapacitu škol. Čili cestičky na fakultu byly různé. Nicméně kdo se tam dostal, musel něco dokázat. Vzpomínám na situaci po druhém ročníku, kdy se s námi někteří studenti rozloučili, protože nároky nezvládli. Dnes je vysokých škol spousta, studovat může téměř každý, kdo na to má peníze. Přitom inteligenci na vysokou školu potřebnou nemá většina populace, ale pouze její menší část. Nutně to vede k poklesu úrovně studia, k bídné úrovni písemných doktorských či magisterských prací. To, co dnes vykazují, je mi úplně k smíchu. Takových prací jsem napsal několik během studia jen tak, pro potřebu seminářů apod. O mé zajištění se starali rodiče, studium platil stát, kapesné jsem si získal sám prospěchovým stipendiem. Po absolvování školy jsem okamžitě nastoupil do zaměstnání. Jak je to dnes? Studenti často nenastoupí do práce, ale na pracovní úřad. Jiní zase odcestují za lepším mimo republiku. Z toho mi vyplývá, že to dnes není věc státu, který reguluje studium s ohledem na své potřeby, ale že je to individuální soukromé podnikání jak škol, tak studentů. Nekladou si otázku, zda budou potřeba v praxi, nikdo neurčuje, kolik jakých odborníků je třeba pro hospodářství země. Je to jen jejich osobní rozhodnutí, třeba jen na základě zájmů. Potom by si ovšem měli studium sami platit a sami se po studiu rozhodnout, kde chtějí pracovat, třeba u protinožců. To ostatně někteří činí, povinnosti vůči společnosti, která jim studium platila, nemají žádné. Jak to v praxi provést? To může být různé. Třeba by stát mohl uzavřít dohodu se studenty některých oborů – platil by jim studium a oni by pak museli pracovat v těch oborech, na kterých má stát zájem. Také by studium mohly platit firmy, které by měly o absolventy některých oborů zájem. To jsou ovšem jen úvahy od stolu. Nejspíš to bude tak, že si každý zaplatí školné a pak si sami seženou práci kdekoliv ve světě. Ale rozhodně to nikomu nezávidím.
Sdělovací prostředky nás denně zavalují snůškou tendenčního informačního materiálu, spíše vyložených lží v zájmu změny vlády v Sýrii. Neliší se to od lží v Libyi svého času. Jenže v Sýrii žije více krajanů a ti o situaci občas dají vědět. Televize za peníze daňových poplatníků vyšle do Sýrie zpravodaje, ti však nechtějí vědět nic než to, co předem mají nalinkováno. Co by bylo jednoduššího než si vyhledat našince žijícího tam léta a zeptat se ho, jak to vidí on. Pokud vás zajímá, přečtěte si svědectví tam žijící paní Marie v poznámce za článkem:
Žádné komentáře:
Okomentovat