Něco o mě

V noci z neděle na pondělí jsem konečně šel spát – pozdě, až asi v jednu hodinu po půl noci. Vzal jsem si večer opioidní náplast, upravil si polohovací lůžko a usnul jsem za půl hodiny po zhasnutí světla a spal ke své radosti nepřetržitě až do sedmi hodin. To je opravdu zlepšení stavu, bohužel bez pomoci náplastí mi to zatím nejde. Doufám, že na urologii se dočkám kýženého stavu bez vývodu i přes braní těch pomůcek... už na to dlouho čekám, snad to konečně vyjde. Kromě náplastí neberu vůbec žádné léky ani vitaminy... z obav z urologie... Na krku je to zatím pořád skoro stejné, tedy sice oteklé, ale dobře zahojené a málo bolestivé v zahojeném. Nevolnosti už jsou také skoro pryč, bolesti krku a ramene se objevují večer a ráno, tedy pokud neberu žádné léky či náplasti... S pamětí a orientací je to stále nevalné. Na jaře pojedu do lázní a to snad už vše skončí i bez léčebné pomoci.

No a ještě jsem se objednal na neurologii, stomatologii a s velkou časovou rezervou i na oční prohlídku. Na zubní prohlídce jsem nebyl už moc dlouho, nebyl jsem schopen na něco takového zatím myslet. Problémy mám stále se zapomínáním a orientací. Šel jsem navštívit švagra po operaci v úrazovce a najednou jsem nevěděl, jak se do té nemocnice ve středu Brna dostanu. Pak jsem si uvědomil, že jsem tam klidně mohl dojít pěšky. Zrovna tak jsem si nemohl vybavit, kde se prodávají lístky do do divadla... Dnes jsem šel něco koupit... vrátil jsem se bez toho, mezitím jsem na nákup totiž zapomněl... Ale pamatuji si dobře i na věci z dětství, na běžné dnešní věci takto zapomenu, ale není to naštěstí pořád. A mrzí mě, že si často nevybavím potřebná jména a pod.

Ale dost už o všelijakých mých potížích. Nyní něco málo o Francouzské ulici a okolí. Když jsem minulý týden vyšel ráno ven, spatřil jsem převrácené popelnice a odpady rozházené daleko kolem. Nějací obyvatelé jednoho ze sousedních domů svorně nadávali na zas... cigoše, jak se vyjádřili. No, myslel jsem si to také. A na souběžné Bratislavské ulici jsem zcela nedávno viděl převrácený kovový vozík z hypermarketu Albert. A nebylo to poprvé. Hlavně že cikáni tam mají své státem bohatě dotované museum kultury. Hm, jaké kultury? Pár příkladů z bydliště jsem právě uvedl. Hlavně že nikdo nevzpomíná, odkud a z jakých poměrů sem nalezli za lepším životem na cizí útraty.

V pondělí mě navštívila manželka s nejmladší dcerou, padli jsme si do náručí, manželská krize je zažehnána. Vzdávám se všech financí a nečiním si již na ně nárok. Prostě obecní byt asi manželka v Brně získat nemůže, musí si koupit něco za peníze ze společného bytu v Ivanovicích n. H. Hlavně že budeme hodně spolu (snad) v Brně a dcerušky mě radostně obejmou.

Po létech jsem se odhodlal jít zase do divadla. Jako mladý student jsem trávil v opeře a operetě aspoň čtyři večery v týdnu. V opeře stál lístek 12 korun, tak jsem si to mohl dovolit z kapesného a pak z prospěchového stipendia. Také jsem tehdy chodil na soukromé hodiny zpěvu. Moc vzpomínám na svého učitele dr. Burjana Buriana, který učil v lidové škole umění a nesměl v opeře zpívat, myslím, že snad proto, že byl věřící. Jeho manželka Helena však nějaké drobnější role v opeře dostávala. Nyní jdu na Donizettiho operu Nápoj lásky a jsem moc zvědavý na dojem z představení, na zpěváky, na celkové pojetí... Italskou operu miluji nejvíce ze všech. Pokud jde o divadlo, moc lituji, že bylo zrušeno samostatné divadlo pro klasickou operetu, asi po vzoru z Vídně, jako by to bylo lepší než to, co bylo zde. Rád bych viděl třeba Orfea v podsvětí a jiné od milovaného autora J. Offenbacha. Ale kdo ví? Třeba bych moc srovnával s tehdejším představením, které jsem viděl tehdy aspoň desetkrát za sebou. A moc vzpomínám na přestavení z drobných kusů téhož autora pod názvem Kouzla pana Offenbacha. Na youtube jsem mimo jiné našel milovanou Fortuniovu píseň z operetky Zasnoubení pod lucernami, jež byla součástí toho představení a mě z paměti nevymizela.

Dodatek:
liboval jsem si, že jsem téměř bez bolesti. Jako naschvál mě začal krk silně bolet bez ohledu na celkem čerstvou náplast. Jak vidím, touha po lepším se promítla do hodnocení, tak snadné to asi nebude. Právě se chystám s obavou jít spát. Bude z toho spánku něco? Přede dveřmi jako symbol nepříjemnosti už hodinu mňouká sousedova modrá, skoro černá, zřejmě rasa britská kočička. Nechápu to, zrovna jako svou bolest. Že by ji zapomněli přede dveřmi? To je divné! – Zmaten ze situace nemohl jsem se ani odstrojit. Zapomněl jsem si vzít si polštář, až jsem ulehl hlavou na tvrdé, musel jsem znovu vstát a věci napravit. Naštěstí jsem usnul a spal asi do pěti hodin. Bolesti trvaly i ráno, oteklý krk se mi zdá změněný...