Na Francouzské ulici bydlím přes deset let. Když jsem se k tomu rozhodoval, setkal jsem se s různým přístupem lidí. Jedni byli skeptičtí. Například moji příbuzní vyjadřovali přímo pohoršení a tvrdili, že za mnou nikdy nepřijdou. To se však nestalo. Paní v bytové kanceláři mi při předávání klíčů také sdělila svůj pochybovačný názor. Byla mínění, že vchod do domu, schránky na dopisy i jiné budou brzy zdevastovány. Nestalo se to. Jiná moje známá, bydlící na třídě Milady Horákové, byla naopak potěšena a konstatovala, že na Francouzské rostou stromy... Mohu-li to shrnout, je zřejmé, že vůči tomuto bydlišti panuje obecná předpojatost. Za deset let jsem se zde však nesetkal s žádnými excesy či násilím, vchod do domu poznamenal pouze sprayer. Různé jiné nepříjemnosti měli na svědomí někteří sousedé, to však nejsou cikáni, ti v našem domě nebydlí, všichni si totiž byty museli zaplatit. Došlo také k vykradení sklepů, krádeži bot na chodbě, ohavnému znečištění bytové chodby... To však není žádná místní specialita. Pokud jsou nájemníci liknaví a nezamykají dům, dočkají se lecčeho i na jiných místech Brna. Na ulici nemusím chodit večer ozbrojen, vůbec necítím obavy z nějakých ataků od individuí. Určitě považuji za nebezpečnější místo třeba noční prostor kolem hlavního nádraží. Pokud jde o cikány (nebo Cikány či Romy – já se také nezlobím, když mě někdo označí za Moraváka či Čecha, což se děje pořád, ačkoliv já sám si připouštím jen označení Moravan), tak jejich hlavní nesympatické projevy jsou nepořádek a odpadky na ulici, hlučnost a nezřídka i drzost. Odpadky vysypané na ulici, rozháněné větrem, odhozené hadry, zbytky nábytku či jiné předměty nejsou žádnou vzácností, opakuje se to, není to však trvalý stav. Vadí mi to, ale snažím se cikány a produkty jejich životního stylu ignorovat a nevšímat si jich. Obvykle se s nimi nebavím, nicméně pokud mě osloví, chovám se slušně. Šel jsem nedávno po ulici směrem k Cejlu, zapálil jsem si cigaretu. Tu z jednoho průjezdu vykoukl cikán a žadonil cigaretu. Nabídl jsem mu z tabatěrky. Náhle se za ním objevila skupina soukmenovců jako hejno kobylek a hned žadonila také. To jsem samozřejmě odmítl a klidil se pryč.
Někdy se však i zasměji. Přecházel jsem tak jednou ulici a čekal jsem, až přejede ještě jedno auto. Byla to rachotina, se zájmem jsem na ni hleděl, jak zdolává nenáročnou trasu. Najednou se s cukáním zastavila, vyskočil z ní cikán a rychle sbíral nějaké součástky, z auta náhle upadlé. Jeho soukmenovci ho hlasitě vybízeli k rychlosti. Cikán brzy hbitě naskočil a rachotina za škytání motoru a hlasitého hulákání osazenstva se opět rozjela. Výjev jako z filmové grotesky.
Jindy jsem mířil k Cejlu na tramvaj. Zastavil mě cikán, slušně oblečený, a spustil tirádu. Dušoval se, že není cikán, ale Maďar, že musí odjet vlakem domů a chybí mu menší částka na vlak. Smál jsem se jeho herecké kreaci a jen jsem poznamenal, že je mi jasné, co je zač a oč mu jde. Ale on pořád gestikuloval a mlel stále svoje, že je to životně důležité a že mi penízky určitě vrátí... Nakonec jsem mu dal, myslím, jen desetikorunu, a ujistil ho, že vrácení nečekám. Komedie skončila blahořečením, málem by mi líbal ruku, ale co si o gadžovi ve skutečnosti myslel, mi bylo jasné.
Žádné komentáře:
Okomentovat